OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Cortege zřejmě pochopili, že se svou předchozí tvorbou přílišnou díru do světa neudělají a mírně změnili pohled na věc... žel podle mne poněkud zcestně. V podstatě pouze pokročili od svých pomalejších skladeb k malinko rychlejším, basák Sebastian už pouze neřve, ale zpívá i hloubky a celá kapela vyznívá více „deathmetalově“. I přes ono zrychlení se ale nezbavili svých poněkud dřevních riffů a postupů. Oba kytaristé se zřejmě nadále vidí v sólování po vzoru Treye Azagthotha, problém je ale v tom, že jejich vlastní sóla působí spíš „heavy“ a jsou jaksi nedotažená a chaotická, zřejmě tu působí ještě dávná záliba v Kerrym Kingovi... Z celého zvuku CD navíc sóla nepřirozeně vystupují a bohužel zároveň vyznívají dost samoúčelně a zbytečně. Ačkoli se Cortege tváří jako deathmetalová kapela, jejich pomalé pasáže namnoze působí spíše doomově a hlavně dost dřevně, k čemuž přispívají i nenápadité a stereotypní bicí. K deathmetalu se Cortege přiklonili i ve svých textech. Bohužel se tím zbavili právě toho, co jsem na demu docela chválil, a sklouzli k omílání tradičních klišé ve stylu „I summon thee from the heavenly halls ... those of spirit and flesh...“ pročež Trey jistě trpí nespavostí. Ale spíš je mu to jedno... Více než současná „boží jatka“ kapele určitě slušely starší texty, i když nebyly tak „ortodoxní“. Cortege sice na sobě pracují, ale mám pocit, že jim chybí troška odvahy a rychlosti – odvahy k tomu odhodit přijatou klišovitost a rychlosti k tomu, aby své muzice dodali trochu svižnosti a zbavili se tak znatelné „dřevnosti“. Průměrnost nahrávky nezachraňuje ani nemastný neslaný zvuk. Pánové z Cortege se snaží, ale z mého pohledu se bohužel nedostali o moc dál, než na Awareness... a stagnace je nebezpečná věc. V porovnání s konkurencí na daném hudebním poli se skutečně jedná o nedotažený průměr. Snad to příště bude lepší...
Vydáno: 2002
Vydavatel: Vlastní náklad
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.